Průběžná zpráva publiku

Jak už všichni víte, od prvního září jsem částečný f... - hm, chtěla jsem napsat freelancer, ale takhle se nyní rozhodně necítím. Spíš F jako flákač :-). Takže znova: Od prvního září je ze mne částečný flákač.

Jo, to zní líp! (I když zbytečně negativně.)

Po velkém třesku

Po posledním blognutí se ze všech stran přivalila ohromná vlna podpory a povzbuzení od všech (vás!) okolo. (Díky!) Bylo to úžasné a já s údivem sledovala, co se začalo dít. Nabídky spolupráce, doporučení na možné klienty, ale i prostě jen povzbuzující slova a nabídka pomoci.

Takže když se mne na konci týdne kamarád zeptal, jak to jde, spontánně jsem odpověděla, že „nevím, jak to dopadne a jestli z toho bude něco většího, ale už jenom za tu srandu to rozhodně stálo“. Jo, baví mne, když mi svět přihrává nečekané bonusy a místo potíží jen otevírá jedny dveře za druhými. (Je to nějaký signál, že jsem na správné cestě?)

Před rokem

Přesně před rokem jsem touto dobou zažívala jinou výjimečnou situaci a nedávno jsem si uvědomila, jak strašně podobné si ty zážitky jsou. 13. září 2012 jsem se sama vydala pěšky na cestu dlouhou přes 500 km, po Svatojakubské cestě k oceánu.

Když jsem o více než měsíc později přijela zpátky, lidi kolem mi říkali, že svítím energií jak žárovka. :-) A měli pravdu. Přesně si vzpomínám na ten stav – vnitřní pohody a klidné sebejistoty, z které pramení láskyplný přístup k lidem kolem mne. Nevystresovaná jsem neměla potřebu rvát se o čas, slovo nebo respekt (nebo o cokoli běžně nevědomky bojujeme). Bylo to skvělé, harmonie bylo dosaženo.
Bohužel nedokážu zachytit, kdy přesně jsem tenhle pocit, tenhle stabilní bod dokonalé harmonie uvnitř sebe sama, zase ztratila. Ale v posledních dnech jsem si uvědomila, že o něj zase sem tam brnknu, kontakt se naváže, žárovka uvnitř blikne a já se zase dokážu usmívat i jinak než jen obličejem.
Jo, a za tyhle okamžiky to taky stojí.

Takže co dělám?

Potkávám zajímavé lidi, to asi hlavně.

Například před pár dny jsem byla ve foto a video ateliéru v Brně, který je největší na Moravě, má unikátní vybavení, vstřícný přístup, stojí za ním skvělí lidé, bohužel přišli o hlavního klienta a současná doba ateliérům moc nepřeje. Takže hledají nové způsoby, jak se uživit, nové klienty, kteří ocení opravdu profesionální zázemí, které unese i větší projekty. (Kdybyste o někom věděli...)

Shodou okolností jsem v září hodně na cestách (tento týden například skoro celý v Praze) a tak se musím přiznat, že jsem krabici s úkoly „na září“ ještě neotevřela. Zatím mám pocit, že se opravdu nenudím. 

Mám o trochu více času na fyzickou aktivitu, o trochu více času na čtení, o trochu více času na studium. Takže navenek zatím žádná extra převratná změna nenastala. Cítím se ale o hodně lépe a spím o dost lépe (usínání je moje citlivé místo, kde se míra stresu projevuje nejvíce). Dny, kdy chodím na JIC, si vyloženě užívám, chodím tam s radostí. Jím hodně doma a myslím, že i méně (cestování a všechny ty oslavy v poslední době to ale zdá se vyvažují).

Takže: změna je to zatím o hodně menší, než se navenek možná zdá.
Za tu srandu to ale stojí. ;-)

Balancování na hraně života a práce

Aneb co se teda vlastně děje (pokud jsem vám v poslední době naznačovala, že se něco dít bude).

Jak je na tom moje práce

Dnešním dnem je to finální a uzavřené – už nejsem manažerkou marketingu naší skvělé firmy.

A nehledejte v těch slovech ironii - JIC je fakt skvělá organizace, lidé úžasní a práce smysluplná. O tom, jak super je, bych mohla i po těch třech letech mluvit hodiny. Samozřejmě, že nic není dokonalé, vždy se vyskytnou nějaké problémy nebo ne vše jde podle toho, jak si myslíte, že by to jít mělo... ale to je normální, to vím.

Můj názor ostatně potvrzuje i bývalý kolega Adam, který o svém odchodu také napsal. (...a ne, ani jeden jsme o odchodu toho druhého nevěděli v době, kdy jsme dávali výpověď.)

Ehm, tak proč vlastně odcházím, že? :-)

Na tohle se mi těžko stručně odpovídá. Každopádně neodcházím z naštvanosti nebo za nějakou skvělejší nabídkou, odcházím z racionálních důvodů, po zralé úvaze a klidné dohodě. (A vlastně neodcházím tak docela.)

„Takže si hledáš jinou práci?“

- No, vlastně ani tak moc ne... protože... Víte, co je jediný zdroj, kterého nikdy nebudete mít víc?

„Peníze budou, my nebudem“, říkává moje babička.

Čas.

Nikdy nebudu mít víc času, než mám teď. A to z důvodů objektivních (přeci jen táhne mi na třicítku, sakra) i subjektivních (jsem zrovna teď finančně v pohodě, bez dětí, hypotéky i velkých plánů). A tak jsem se rozhodla, že si udělám takový malý restart.

Po sedmi letech vydělávání peněz a hektické (i když nijak urputné) snahy šplhat po pomyslném kariérním žebříčku tím správným směrem, jsem se rozhodla, že je čas se zastavit, podívat se, kam jsem došla a kam chci dál pokračovat.

Život

A tady to pro mne začíná být vážně zajímavé.

Možná poprvé v životě (nebo minimálně od dokončení studia) jsem se ocitla v jakémsi vzduchoprázdnu. Bez pevného režimu, bez nutnosti vstávat každý den ve stejný čas, bez biče nad sebou. Ustojím to?

Flákat se rozhodně nehodlám, naopak mám spoustu plánů. V poličce se mi štosují knihy k přečtení (pravda, štosovaly se vždycky, teď na ně ale koukám s o dost menší beznadějí), v Pocket články k přečtení a weby k prozkoumání (nejpoužívanější tagy jsou „inspirace“, „web“, „marketing“ a „motivace“), mám plány na každodenní pohyb nebo cvičení (zatím marně přemýšlím o nějaké výdělečné činnosti či práci, která by mohla sloužit jako důvod a zužitkování mého chození po venku) a na stole mi od června leží krabice od bot s nápisem „na září“, kam občas hodím papírek s poznámkou (jako například: vytřídit a nechat vytisknout fotky z posledních let).

Kolem mne je spousta věcí, které bych chtěla vyzkoušet, spousta projektů, kterým bych mohla pomoci trochou svého času či úsilí.

Prostě – vidím to jako možnost, jak v následujících pár měsících udělat všechny ty věci, které posledních 7 let odkládám na „až bude víc času“ (hahaha). A sama jsem zvědavá, jak moc v tom budu úspěšná.

Ejhle, práce!

Když jsem se rozhodla „udělat si prázdniny“, chvíli to vypadalo jako celkem bláznivý nápad – v dnešní době (krize!), v mém oboru (marketing je bohužel trochu devalvovaný termín v CV) odcházet z dobré pozice a dobré firmy bez předjednané, bezpečné přistávací plochy (samozřejmě alespoň o jednu platovou či kariérní šprusli výše). Ovšem každý, komu jsem o něm řekla, se tvářil nadšeně (dokonce ani moje mamka mi to nezkusila rozmluvit!). To mne těšilo, i když vím, že to není žádný indikátor správnosti.

V tuhle chvíli to ale vypadá, že práce budu mít nakonec víc než dost. Některé nabídky a příležitosti jsem přijala, některé jsem pozdržela nebo odmítla.

Jak jsem psala, z JICu neodcházím úplně – domluvili jsme se na zkrácené spolupráci alespoň na několik příštích měsíců. Dál budu v marketingovém týmu (už ho ale nepovedu), pracovat budu hlavně z domova. Mám radost z toho, jak vstřícně se JIC k mému rozhodnutí postavil. Na té firmě mi záleží a jsem ráda, že budu moci dál přispívat k tomu, aby v ní vznikaly dobré věci. Kromě toho mi to ale zajistí sice malý, ale alespoň nějaký jistý příjem.

V tom zbylém čase hodlám kašlat na jakékoli imaginární kariérní směřování nebo vydělávání peněz. Prostě budu se věnovat tomu, co vyhodnotím jako zajímavé nebo užitečné. A uvidím, kam mne to zavede. Dávám si do ledna čas. Na cokoli. :-)

Život?

Jsem strašně zvědavá, jak moc mi změní tohle rozhodnutí současný život. Vím moc dobře, že snadné to nebude a že budu muset bojovat hlavně sama se sebou. Nejsem zvyklá pracovat delší dobu z domova. Také spoustu věcí, kterým bych se ráda věnovala, teď odkládám s tím, že už na ně po práci nemám energii nebo čas - je to tak doopravdy nebo jsou to jenom výmluvy a lenost?

Další věcí je schopnost uživit se. Vydrží mi finanční rezerva dle plánu? Dokážu se uskromnit, jak plánuji?

Máte pro mne práci?

Takže jestli máte nějakou firmu, start-up, projekt (nebo jakkoli to nazýváte) a potřebovali byste pomoci s marketingem, ráda s Vámi zajdu na kafe a promluvím si o možnosti, že bych se nějak zapojila.

Nemůžu vám ale nic slíbit. Nejhůř se mi slibuje dlouhodobá spolupráce, přestože doufám, že se z toho všeho nakonec nějaká vyloupne.

Pokud vás zajímá více, čtěte na stránce SPOLUPRÁCE.

Závěr

Hrozně se těším! :-)

(Držte mi pěsti)

:-)

Cituji

"9. 3.
nevím, kde hledat. jak. proč. postava prologa zmizela z moderního divadla, snad proto ta dezorientace. snad znovu nazrál čas promluvit k divákovi.
jestli si myslíte, že teď přijde nějaký kompetentní průvodce po průserech a jiných galaxiích, vezme vás za ruku a řekne vám, kam šlápnout, co si sbalit, půjčí vám tlumok a baterku, a náležitě vysvětlí, o co tady vlastně jde, tak se pletete. maximálně se vynoří partička vnitřních hlasů, které se handrkují mezi sebou, kdo co zavinil a kdo je větší debil. podobnost s předvolební kampaní čistě náhodná, jelikož nejde o hlasy, ale o kejhák.
první disciplína je střelba na živý terč. v ruce svíráte kalašnikova, bohužel tím terčem jste vy sami, na čelo jste si sice nechali vytetovat nápis NESTŘÍLET, ale vaše vrozená krátkozrakost to na tu dálku nepřečte. takže agoň!"

Hana Andronikova: Nebe nemá dno, Odeon

Knižní objev dnešního dne. (Plním své předsevzetí začít víc číst současnou českou beletrii.) Koupila jsem v poledne a už jsem na strašně 74.

Cituji

"Člověk patří k té méně šťastné skupině stvoření, kteří se nemůžou sami poprášit. Kdyby to tak šlo... dávno bych si tu programoval své malé květinky k obrazu svému. Analogicky ke kytkám jsem se poprášil už hodněkrát - a nic.
Potřebujeme protikus. K zámku klíč, k jackovi zdířku, k Yinu Yanga, k přímočaře myslícímu agresivnímu hovadu pečující, trvale udržující pipinu.

Odsouzeni k záplavě šťávami z žláz, vedeme války (někdy i kvůli protikusu), vládneme a organizujeme, nemáme fantazii, a když, tak leda sexuální.

Žena je naproti tomu něco neuvěřitelného, s tím nic neuděláte. Nemyslím tím, že si v mnohých sférách nezadá s Rubikem, jsem přesvědčen, že například toho, co je v naší poličce s kořením, není muž vůbec schopen, myslím to, že s tím nic nenaděláte. Nenadělám. Nenaděláme - jsme v tom všichni, teda, drtivá většina."

http://kapitanpejsek.blogspot.cz/2013/08/nekdy-proste-nevite.html

Cituji

"Kurva, proč bych měl malovat?
Jedině abych zachránil lidstvo, menší důvod nevidím.
Co je lidstvu po blbém plátnu natřeném barvou?
Co je mu zrovna po tomhle, na které se nemůžu ani podívat?
Kde jsi bylo, lidstvo, když jsem se s tím obrazem mastil?
Nikdo mi nepomohl.
Jedině Monet, trochu. Pak taky Mondrian. A vzpomněl jsem si na Pivoňku.
Zachraňoval jsem obraz, zjevně marně.
Bruslím na hraně vlastních možností, a tak není divu, že nejvíc ze všeho zobrazuji vlastní neschopnost."

Vladimír Kokolia ke své výstavě No problem: http://www.avu.cz/event/2013-05-27/topi%C4%8D%C5%AFv-salon-vladim%C3%ADr-kokolia-no-problem-2136